Alenka v zemi zázraků uvidí Jezulátko

Poetický film pro celou rodinu; tak si říká Alenka v zemi zázraků, domácí novinka kin s Bolkem Polívkou, Jiřím Dvořákem a Veronikou Žilkovou. Malá hrdinka tu hledá vlastní cestu k víře.

Jestliže filmu i stejnojmenné knize požehná sám Dominik Duka, režisér Otakáro Maria Schmidt prohlásí, že na projektu „nechali kus duše“, Polívka mluví o dílu „poetickém i poetizovaném“ a Žilková zas o dobrém úmyslu, jenž rodí zázraky, je zřejmé, že nepůjde o běžnou českou produkci. Výrok ze slavnostní premiéry, že „bez poezie a víry bychom tu nebyli“,
pak jasně napoví dvě ze tří hlavních přísad snově laděného díla. Třetí složku dodá klasická Alenka od Lewise Carrolla, z níž se ve filmu hojně cituje, tedy známá hrdinka výprav do říše divů a za zrcadlem. V nové české variantě se duchovní pouť holčičky střídá s něžnou i zábavnou rodinnou kronikou. Bohužel neodbytný vypravěčský komentář, jenž z dospělého odstupu používá literární fráze o „vnitřním světě fantazie“, sráží i rozbíjí přirozenost holčičky, která ve svém království na půdě potkává Malého prince stejně samozřejmě jako anděla. Z bezhraniční představivosti dítěte se tedy rodí jak překrásné obrazy, tak čistě ornamentální ilustrace deklamovaného textu. Životnější sílu prokazuje Alenka v zemi zázraků tam, kde inscenuje hravé domácké výjevy. Scenáristka (ale také spolurežisérka, herečka či střihačka) Jana Kristina Studničková tu zjevně čerpá z vlastního životopisu, ve kterém stojí mimo jiné „po babičce Italka, po dědečkovi Ukrajinka, křtěná a biřmovaná v roce 2004“. Polívkův děda zpívající tesklivé dumky pěkně ladí s italským temperamentem babičky v podání Žilkové,
ale nejvíc okouzlí Dvořákův tatínek, jenž na toulkách s dcerami po hřbitovech střídá poučky s recitací klasiků. Od cestopisných výletů s benátskými motivy přes lekce baletu po běžné oslavy svátků dýchá z plátna nálada krásného dětství. Kde účinkují samy dívenky, jejich otázky typu „je v nebi moře?“, komické zážitky z krematoria či představa spánku na hrobě pod peřinou, drží si film půvab i úsměv. Jenže průvodní text se únavně opakuje a s ním i symbolické obrazy gondol, šachovnic, křídel. Materiál by potřeboval pořádně vytřídit, dramaturgicky i střihačsky, neboť v téhle přelyrizované a přestylizované podobě, která dovede hrdinku až k Jezulátku a k dospělosti, jej malí diváci při nejlepší vůli sotva vydrží. Vše už řekl Holan Navíc film bezděčně prokazuje zásadní rozdíl mezi velkou poezií a rádoby poetickými deníkovými výlevy. Díky Dvořákově civilně podmanivému projevu zazvoní Má bohéma od Arthura Rimbauda i Moře Jiřího Wolkera, nemluvě o nádherné tečce z Bolesti Vladimíra Holana. Na každý pád je osobní vyznání vypravěčky dojemně upřímné, nastoluje však otázku, proč tak osobní, těžko přenosnou zkušenost osvícení sdělovat jiným. Zvláště když její cestě k Bohu zařídil nepřekonatelnou pointu skutečného básníka právě Holan, jehož stojí za to připomenout: „Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit úděsné ječení trub a polnic? Odpusť, Bože, ale utěšuju se, že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout. To potom zůstaneme ještě chvíli ležet. První, kdo vstane, bude maminka. Uslyšíme ji, jak tichounce rozdělává oheň, jak tichounce staví na plotnu vodu a útulně bere z almárky kávový mlýnek. Budeme zase doma.“

Autor: Mirka Spáčilová, redaktorka MF DNES